Když nechceme dospět

Aneb, když chceme být teenagerem pořád a pořád a nechceme se postavit k životu zodpovědně.

Po čas života si projdeme nutným školním obdobím a vším co to obnáší, ve chvíli kdy se staneme dospělým.

Dospělost jako takovou každý vnímá jinak a každý ji určuje individuálně, jak již bylo napsáno v článku o dospělosti. Což nepopírám, je tomu prostě tak, hranice dospělosti je relativní pojem, chápán každým tak trochu jinak.

Však jsou jisté věci, které k dospělosti patří a které tak nenápadně a postupně naznačují, že nyní je již člověk dospělý a měl by to tak brát, avšak co když ten člověk prostě dospět nechce a vzpírá se tomuto přirozenému procesu?

Proto tedy svou zodpovědnost odkládá na někoho jiného, nebo ji přehazuje, nedokáže čelem stát tomu, co má před sebou a nedokáže si vyřídit a zařídit to co by měl a co je jeho povinností, odvolává se na něco, co už dávno neplatí a není to žádným vážným důvodem.

Důvodů proč člověk vlastně nechce dospět je hodně. Může to být strach z dospělosti jako takové, strach ze změny, strach z toho, že se život radikálně změní, nebo nechuť něco zařizovat, řešit, nechuť být sám za sebe, touha o někoho se stále opírat, nechat se živit a být pasivním článkem ve společnosti a to tím, že vlastně člověk se dobrovolně vzdává svého práva se svým životem činit to na co má právo a co může ovlivnit.

Tím, že se o někoho opírá a nechce dospět naznačuje to, že buď tomu člověk sám nevyspěl, anebo ani nechce, jelikož si zvykl na dosavadní způsob života a nechce na tom nic měnit. Spokojil se sice s málem, ale je tak spokojen, nechce od života víc a takový člověk je zaseknut mezi adolescencí a dospělostí, což je takový nepraktický zásek v životě.

Také s tím souvisí i to, že se lidé nechovají na svůj věk, ale stále si myslím v nějakých 50 letech, že jsou stále stejně vitální jako ve 20, to už je pak úsměvné a komické pro ty lidi, kterým je skutečně 20. Zase nechtít dospět když trva desetiletí také není zrovna dvakrát super, člověk ze sebe dělá zabržděnce v tomto časovém úseku i před ostatními. Už to není takové to nevinné prohlášení, že „nikdy nechci dospět, cítím se na 20“ když to řekne někdo ve 30, prosím, ještě k pochopení hodné a je to takové jakože obvykle brané ve smyslu, že ten člověk se chová mentálně na těch 20, ale není to takový ještě hrozný časový skok, jako když to tvrdí někdo, kdo má 50 let. A to že jsem se s takovými lidmi, především muži setkala. Vůbec jim není trapné takovým mužům v jejich 50 letech jít do slečny, které je 20 let a ještě si myslí, kdo ví jak ji uchvátí, zaujmou a kdo ví jak by je chtěla. Samozřejmě pokud slečna netíhne k takovým výrazně starším typům, tak takového muže pošle do háje a ještě z toho bude mít srandu.

Jako beru to, že věk je jen číslo a že člověk je starý natolik na kolik se cítí. A upřímně je roztomilé a sexy, když Vám někdo ve 30 řekne, že se cítí na 20, to je takové fakt nevinně pěkné a je vidno, že ten člověk ještě se nechce cítit moc staře a chce si život nadále užívat.

Nebo ve 20 člověk řekne, že se cítí na 16, je to ještě v pohodě, protože to není takový skok věkový a dá se to ještě chápat, že člověk to tak cítí, jelikož se třeba baví hodně s mladými lidmi, dobrá.

Avšak zas by měl být člověk pak i soudný k tomu, že tělo prostě stárne desítkami let a že prostě těch 20, 30, 40 let věkového rozdílu než se cítí tak prostě fyzicky neskryje. Dospívat a stárnout přirozeně. Nemusí se starší člověk hned cítit staře to ne, ale rozumně a nemít iluze o tom, že je mu stále 20, když už tomu fakt nic nenasvědčuje, to je pak už lidem pro smích, je tomu tak. Hlavně sociální sítě jsou takových lidí plno, je to opravdu úsměvné narazit na člověka, který se prezentuje jako mladý člověk, přitom už prostě věk a odžito něco má, což je dobře, prostě to tak je, je to život a všichni stárneme a to dospívání v životě by mělo přijít, přirozeně a i ta soudnost.

Pro mě za mě, jsem člověk, který se baví převážně s mladšími lidmi, jelikož si s nimi rozumím a nevidím na tom nic špatného. Považuji se duševně za mladšího člověka, jelikož leckdy opravdu uvažuji jak puberťačka, která sotva vlezla do dospělého života, netajím se tím, jelikož často chybuji jako každý a mám chuť a nadšení do života a leckdy opravdu uvažuji naivně. Však mám na paměti to, že takhle se nebudu chovat celý život, časem prostě přirozeně dospěji a zestárnu tak jako každý, je to normální a beru to přirozeně. Užívám si ty chvíle, kdy si to mohu dovolit, je to fajn, super a jsem za to ráda a vděčná, však jak čas uplyne i já dospěji.

Nevidím jako takový prohřešek u sebe, že si připadám na 16 letou slečnu, jako u někoho kdo má 48 let a myslí si, že sbalí 21 letou slečnu na tu větu, že věk je jen číslo a ještě do toho ten člověk má už rodinu a nějaké závazky.

Není dospět jako dospět. Nemohu sama o sobě tvrdit, že bych k životu nepřistupovala úplně nedospěle, co jsem vždy potřebovala tak jsem si dokázala v životě zařídit, vyřídit, požádat a poptat, když bylo třeba, když jsem řešila úřední problémy, poradila jsem si, beru to jako úspěch, že jsem to vše zvládla. Pro mě to úspěch byl a je.

Avšak to, jak se chovám ve volném čase a osobním životě to už beru spíše jako volný čas mladého člověka, který se prostě chce bavit životem a užívat si jej. Jelikož odmítám žít stereotypem a nějakou nudnou šedí. Jsem názoru, že život se má žít a užívat a ne přežívat. Nechci se uvazovat nějakým závazkem, dluhem, či jiným druhem úvazku, prostě chci žít nadále ze dne na den a i tím, že se můžu prostě jen tak sebrat a odjet daleko, kamkoliv budu chtít, přijmout ze dne na den práci jakou chci a nemuset žít v tom, že musím být tady a tady do té a té doby. Stále chci žít pro své sny a cíle a chci si je plnit. Nemám sny jako většina lidí, což jsem ráda, nechci totiž zapadnout do šedi a tuctovosti ve které žije většina lidí.

Nepovyšuji se nad priority ostatních, to ne, to by mi moje slušnost nedovolila, chápu, že je to činí šťastné, jen netoužím po tom samém jako většina lidí a to není nic zlého.

A co Vy? Na kolik let se cítíte? Dospěli jste? Anebo ještě dospíváte do dospělosti?

 

Zdroj obrázků: PARTY GIRL. twitter.com [online]. [cit. 18.3.2017]. Dostupný na WWW: https://twitter.com/pgproblems

MARCUS, Stephanie. The Huffington Post [online]. [cit. 18.3.2017]. Dostupný na WWW: http://www.huffingtonpost.com/stephanie-marcus/avril-lavigne-heres-never-growing-up_b_3252950.html

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE