Dospělost v dnešní době

Jak je vůbec braná? Je to hranice 18 let? Nebo od té doby, co odmaturujete? Nebo odstudujete vysokou? Nebo si najdete práci, anebo když se oženíte/vdáte?

Co je vlastně ten pojem dospělost a má vůbec nějaký význam v dnešní době? Anebo jsme všichni jen přerostlými dětmi, které jen hledají sami sebe a tím, že moc chceme vypadat dospěle tak děláme dětinské činy, které nás o to víc zarývají do kolonky nevzrálost a nevyspělost.

Jsem a již dlouho jsem názoru, každý z nás ať v této či budoucí době má ve své podstatě své vnitřní dítě, tudíž ano jsme všichni dětmi. Však naše fyzické tělo, které roste a vyspívá a naše občanka nám říká, že vlastně dětmi nejsme, ale jsme dospělí lidé, kteří nesou sami za sebe zodpovědnost, za všechny své závazky, dluhy, rozhodnutí, vztahy a činy, které učiníme. Za vše si ručíme vlastní hlavou, protože to jde na nás.

e93ce9ab0b4f47c9bc05d1d086603d8e

Spousta mladých dospělých v dnešní době se tak dívá na sebe do zrcadla a nemohou uvěřit tomu, že jsou skutečně dospělí a říkají si „Jak já mám žít dospěle? Co to vlastně je? Jak mám dělat rozhodnutí? Jak se mám chovat jako dospělý člověk?“

Jelikož věk ukazuje, že již má 18 a více roků, však kde se ta dospělost všude probíraná bere? Jak ji vlastně dosáhnout, je nějaký zlom, který nás donutí stát se dospělým?

Netroufám si tvrdit ověřenou pravdu, však mohu mít názor. Ano máme každý své vnitřní dítě, které v nás žije, tudíž jsme všichni ve své podstatě dětmi a když respektujeme, tolerujeme a přijmeme své vnitřní dítě tak vlastně přijímáme sami sebe a tím pádem můžeme dospět.

Dospět tak, že nebudeme jednat rádoby dospěle, avšak přirozeně dospěle.

Říká se, že člověk dospěje v okamžiku, kdy přestane lásku vyžadovat, ale začne ji dávat.

Dá se říci, že s tímto výrokem souhlasím. A dá se to k tomu krásně přirovnat. Člověk, který je vnitřně nedospělý tak lásku stále vyžaduje. Poutá na sebe pozornost, je majetnický, sobecký, žárlivý, dramatický, dělá scény, když není po jeho, vzteká se když není po jeho, pomlouvá ostatní, aby se cítil, že je lepší než ostatní přitom ten čin pomlouvání nikoho neudělal lepším než ostatní lidi. Následně ten člověk přátelé bere jako jen svou sobeckou zpovědničku se kterými řeší jen sám sebe a chce, aby ho lidé litovali. Je to tak a když se tomu člověku nedostává lásky, kterou vyžaduje tak začne na sebe upozorňovat a dělat se zajímavým tak, aby tu lásku se snažil nějak vzbudit.

Kdežto člověk, který již dospěl tak toto nemá zapotřebí, jelikož ví, že politovat se umí i sám, sám sobě věnuje tu nejvyšší pozornost a má zdravé sebevědomí, nepotřebuje lidi k tomu, aby se měl rád, avšak má rád sám sebe tak jak je. Přátele bere jako sobě rovné lidi se kterými je ochoten řešit nejen sám sebe, ale i jejich problémy a strast, dokáže navazovat vyvážené vztahy s lidmi. Nepotřebuje se dělat zajímavějším a nepotřebuje pomlouvat, aby se cítil lépe, jelikož on se dobře cítí tak, jak je.

Nepotřebuje, aby bylo vždy po jeho, dokáže přijmout to, že život nelze vždycky ovlivnit, to co přijde, avšak chápe, že vždy může ovlivnit to, jak na to zareaguje a to je podstata.

Rovněž si myslím, že dospívá člověk celý život, tak jako se učí životem celý život tak i dospívá.

Dospělé chování každý však bere jinak.

V porovnání s dřívější dobou, kdy se dospělý člověk bral od doby, kdy odmaturoval, proto se tomu také říká zkouška dospělosti. Tak dnes kdyby se to bralo stejně tak máme plno dospělých lidí, však praxe povídá něco jiného, naleznete hlupáka a dětinsky jednajícího člověka téměř všude.

Hodně lidí se vytahuje tím, jak se cítí dospěle když někoho dokázali vyřvat, že někoho sundali, že někoho totálně odzbrojili argumenty, že někoho pomluvili, že někomu přebrali ženu/muže a že někoho vyštvali z domu. Avšak skutečně je tohle dospělost?

Spíše mi tohle přijde jako dětská přetahovaná o hračky na pískovišti, či hřišti. Přesně tak to bylo, když jsme byli dětmi, akorát jsme si nekradli muže a ženy, avšak hračky to byly. Nevyřvávali jsme lidi v práci, však dokázali jsme pištět a křičet na celé pískoviště tak usilovně, že ostatní děti odešly.

Obvykle nedávám lidem v článcích úkoly, avšak tentokrát si to dovolím. Všichni, kdo jste to dočetli až sem, zkuste se třeba takových 5 minut po přečtení zamyslet sami nad sebou, zda se skutečně chováte dospěle, zda své správání dokážete konstatovat jako dospělé, anebo ne. Upřímně a s rukou na srdce, přiznejme si to.

Tak jak to je.

Já za sebe, abych šla příkladem upřímně řeknu, že leckdy se opravdu dospěle nechovám. Přiznám to. Neumím se rozhodnout v každé situaci, občas taky řeším ostatní lidi, kteří mě zajímají a asi by mě to ani zajímat nemělo správně. Zmatkuji, chci být pro všechny ta dobrá a přitom pak zapomínám být dobrá sama pro sebe a pak se cítím zklamaně, že pro všechny dobrá nejsem. Uvědomuji si to.

Taky se mi lekcdy zasteskne po opravdové pozornosti a taky si lekcdy přeji, aby mě někdo pochopil a mohla jsem mluvit otevřeně tak jako rozmlouvám sama v sobě, však slušnost mi nedovoluje na sebe upozorňovat, proto to pouze pociťuji sama v sobě.

A leckdy si skutečně moc přeji nebrat věci tak vážně, abych se jen tak mohla utrhnout od toho všeho a žít život nevázaně.

Děkuji za inspiraci k tomu článku, byl napsán na speciální přání mého kamaráda. Děkuji.

 

Zdroj obrázku: GOTTWALDOVÁ, Radka. Psychologie.cz [online]. [cit. 28.9.2016]. Dostupný na WWW: https://psychologie.cz/jsme-opravdu-dospeli/

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE